Neexistující dialog

Česká republika se nachází v komunikační propasti mezi ať již mezi liberalisty, konzervativci, tak i extremisty. Jak se to stalo? A lze vůbec tento problém vyřešit? 

Politické strany a hnutí jsou v komunikačním rozkladu napříč celým politickým spektrem. Jak k tomu došlo? Největším problémem obecně je fakt, že ani jedna ze zúčastněných stran není ochotna komunikovat s tou druhou. Chybí možnost dialogu, a to nejen mezi politiky, ale i mezi voliči. V dnešní době má každý nálepku. Pokud politik smýšlí liberálně, je i členem takovéto pravicové strany, může mít i extrémistický názor co se týče zdanění, jako příklad. Zrušil by daně úplně. Ovšem ostatní, místo vedení dialogu, jej automaticky odsoudí, a očerňují, přitom si ani nevyslechli, proč to tak třeba politik cítí. Uveďme reálný příklad, pak Dolejš z KSČM podpořil návrh homosexuálních sňatků. A to je členem ultralevicové strany. Všichni jeho straníci ho odsoudili, nehledě na důvody. Nechci se nikoho zastávat, ale tímto způsobem se komunikační bariéry zvyšují, a názorové propasti mezi jednotlivci jsou stále vyšší.

Dnes se voliči až tolik nerozhodují na základě strany, která sdružuje několikero názorů dohromady, a má udělat průřez všemi názory, a z toho vyvodit cíle společného snažení. Dnes se voliči rozhodují na základě individuálních postojích jednotlivých členů dané strany. Čím více individuality, tím lépe. Tento model lze pozorovat například ve struktuře hnutí ANO. Členové hnutí zastávají názory mnohdy protichůdné, a místo otevřeného dialogu při hledání společných řešení, raději všichni odcházejí, či činí něco, s čím nesouhlasí. Tyto názorové propasti se prohlubují. Neexistuje dialog mezi politiky. A výsledek tohoto problému nakonec vyústil v emoční a dětinský výlev pana premiéra ve večer hlasování o důvěře jeho vlády. Přestřelky mezi politiky jsou běžné, ovšem ignorace pana předsedajícího Tomia Okamury byla opravdu vulgární a nemístná.

Jak lze vyřešit tento problém? Minimálně dialogem mezi všemi zúčastněnými, namísto pomluv, hledání rozdílů a individualit, vlastních odlišností. A to neplatí jen pro politiky, ale i pro nás. Přeci jen, tyto neshody rozdělují i národ samotný, voliče. Má jít především o respekt pro odlišný názor, snahu o jeho pochopení, argumentaci, a následné nalezení společného řešení. 

"Je to neštěstí, má sestro, když se rodina znesváří kvůli politice. A proto tě již nemohu považovat za svojí sestru!"